Konečně jsem zase mohl odletět na dovolenou do Jižní Afriky. A konečně jsem si tedy zase jednou mohl dopřát trochu toho „rodinného štěstí“. Není totiž žádným tajemstvím, že tam mám ženskou, stejně jako není žádným tajemstvím, že mi to vcelku vyhovuje. „Mít ženskou na krku“ jen pár dní v roce, užít si a zase tradá, dokud neuteče další rok nebo další pandemie. Stejně jako není žádným tajemstvím, že jsem, jak by někdo mohl zlomyslně dodat, lenoch, když jsem takto bez námahy „vyženil“ hned čtyři děti.
A tak jsem tam zase byl. A strávil tam prodloužený víkend s mojí Natashou. Která je vlastně dokonalým příkladem rčení o tom, že chudoba cti netratí.
Moje dovolená tak byla po těch několik společných dní naprosto normální. To víte – pilné nicnedělání, trocha toho zalaškování si a tak. A pro ni?
Erární snídani snad nikdy nedojedla. Protože je zvyklá ráno a často nejen ráno nejíst. A to, co já zhltnu bez problémů, je pro ni moc. Ale když už to máme v ceně, dá si to do ledničky na později.
Pak jsme si koupili kuře. Dobrá věc, ale to víte – mě nebaví se s tím obírat a ona toho tolik nesní. Takže kuře zbylo a zůstalo v ledničce.
Další den dělala braai. Tedy koupili jsme nějaké to maso a nějaké klobásky, ona rozdělala na roštu před domem oheň a na něm to opekla. Dobrá věc. Ale člověk má velké oči a tak toho na talíři opět docela dost zbylo.
Pak jsme na výletě cestou zašli do restaurace. Proč něco nepojíst, že? Jenže ty jejich porce už bývají docela velké i na mě, natož na ni, která toho obvykle tolik nesní. Protože není zvyklá. Vydělává v přepočtu pár tisíc měsíčně a žije jich z toho pět.
Tak to šlo den za dnem. Prostě normální dovolená. Pro mě.
Pak bylo na čase odjet. Já jel o město dál, ona do práce a domů za dětmi. Já opět se svojí krosnou, ona místo jedné tašky s pěti. Protože tam to jídlo přece nenecháme v ledničce ležet. A já už bych to stejně nejedl. Neriskoval bych pár dní staré maso a nenadchnul by mě kus oschlého dortu, o nedopité láhvi Amaruly ani nemluvě.
Závěr?
Pro ni to prý byla (a věřím, že byla) nejkrásnější dovolená jejího života. A pro mě? Důkaz, že chudoba cti netratí. Protože není třeba z „bohatého Evropana“ tahat peníze. A těch nedojedených „dárků“, co vezla dětem domů!